RÁNO
06:30
Vstávat. V osm mám být v práci.
07:30
Navigace velí odjezd. Tvrdí, že na místě, vzdáleném 5 km, budu v 8:00.
07:33
První úkol dne: najet bez nehody na Mladoboleslavskou. Vyhlížím v souvislé koloně slabší povahu, které tam drsně vjedu, protože sepnuté ruce ani pokorné obličeje v tuhle hodinu na naštvané řidiče neplatí.
07:40
Hurá, hodná starší dáma v Cliu mě pouští!
07:46
Padesátkou svištím zkratkou směrem na Satalice. Šraňky jako obvykle dole. Lezu z auta, a nabízím ostatním řidičům kafe z termosky. Společně nadáváme. V duchu si říkám, že kdybych měl koblihy, mohl bych to prohlásit za výbornou předvolební kampaň :-D. Než projede vlak, navigace přepočítá dojezd na 8:15.
07:57
Závory se konečně zvedly. Radost trvá jen k dalšímu přejezdu. Druhé kafe už nechci. Vypínám navigaci, která neustále posouvá začátek mojí pracovní doby. Tvrdošíjně zůstávám v autě a sledováním hodinek poháním vlak. Pomáhá to! Už po deseti minutách fičíme dál!
08:30
Konečně v práci. Zhluboka dýchám a preventivně si nadávám sám, abych si zvykl.
Dneska dobrý – šéf tam ještě někde visí a ranní porada je posunutá. Příště radši risknu tu Mladoboleslavskou. I když chytnu červenou vlnu na všech čtyřech semaforech, bude to pořád to o 12 minut rychlejší.
PRACOVNÍ DEN
8:30 – 16:00
Makám jako šroub. Na všechny vyřizovačky mimo firmu autem vrtím hlavou a volím otrockou nudnou práci v kanclu. Vypadám neochotně, ale mně čeká ještě odpolední řidičská šichta s dětmi, tak ať si to chvíli užijou i ti svobodní.
16:00
Navigace říká, že u školy budu v 16:15. Dvanáctiletému Petrovi začíná v 17:00 v Hostivaři trénink squashe. Osmiletá dcera má být v 16:30 na keramice, která je cestou.
16:42
Vyzvedávám ukázkově otráveného syna a velmi znuděnou dceru. Moje omluvná přednáška o nemožnosti opuštění pracoviště o hodinu dříve vyznívá jako samomluva. Dcera odmítá jít na keramiku pozdě, protože 1) je to trapné, 2) učitelka by se zlobila 3) nic by nestihla udělat
17:15
Vysazuji Petra u squashcentra. Na pozdrav neodpoví ani ozvěna.
17:16
Uvědomuju si, že nemá smysl jezdit domů. Nabízím dceři úplatek formou zmrzlinového poháru za to, že neřekne mamince, že jsme keramiku nestihli. Stihne kývnout o vteřinu dříve, než mi dojde, že to učitelka matce stejně řekne. OK, sliby se mají držet. Přemýšlím, kolikrát to ještě mohu udělat, než se v důsledku pohárové diety začne koulet jako nafukovací balón. Zatímco se láduje úplatkem, vytahuji notebook a dodělávám práci, kterou jsem nestihl udělat ráno.
18:30
Nakládám syna zpět do auta. Má divný výraz v obličeji a drsně mlčí. Než dojedeme domů, vypadne z něj, že ho bolí zub. Hodně. Zhluboka dýchám a představuji si, co nás čeká. Nejbližší dětská zubní pohotovost je… no prostě sakra daleko. Volám manželce a vysvětluji jí, že moje nervy mají pouze omezenou pružnost a svých povinností by se měla ujmout i ona, protože je sakra matka. Dcera chce zastavit, vypila moc limonády. Vyjíždím z kolony a hledám vhodné zákoutí. Hluboké nádechy a výdechy už mi nestačí a mezi zuby uniká pár středně drsných výrazů. Tati, takhle se nemluví, opravuje mě zmenšená verze manželky. Polknu odpověď. Zkusím se usmát. Moc to nejde.
Večer
19:00
Zkouším zaparkovat u domu. Zase to nejde, v nedaleké sportovní škole se asi partička zdržela na pivo a auta nechala u nás, aby jim je nikdo neukradl. Místo najdu o 200 metrů dál. Děti remcají. Drtím mezi zuby pojmenování situace tak, aby mi nerozuměly, nebylo by to výchovné.
19:30
Manželka jde zpátky k autu i se synem. Nechce riskovat, že v noci otečeme. Dcera mi přišla sdělit, že jí není dobře, asi snědla moc zmrzlinky.
19:45
Utírám pozvracenou podlahu. Utěšuji dítě a odnáším ho do postele u televize. Naštěstí už se to neopakuje a ona brzy usne.
21:00
Volá manželka. Jsou stále v čekárně, ale před nimi je 6 lidí. Syna mezitím bolest přešla a slibuje hory doly, když nebude muset dovnitř.
21:30
Piju kafe a probírám faktury, které pošťačka naházela do schránky. Jedním okem kouknu na oschlou zahradu a vyrazím zachránit co se dá. Ty tropy jsou vražedné. A stejně vražedný bude na konci roku účet za vodu. Je to daň za rodinný domek, říká vždycky táta. Neměnil bych hlavně kvůli dětem. Ale až bude chvíle času, musím to nějak začít řešit.
23:30
Vrací se manželka se synem. Manželka se plouží o něco více než syn.
24:00
Upadáme na gauč a rekapitulujeme, kdy kdo z nás dnes něco v klidu snědl. Výměna informací připomíná ranní firemní pracovní briefing. Vzpomínáme, proč jsme se vlastně do Kbel stěhovali. Aha, bylo to v podstatě bydlení na vesnici. Takové přátelské, klidné místo na kraji Prahy, se spoustou rodinných domků ve staré zástavbě a bytovými domy namísto velkých panelákových sídlišť. Spousta zeleně. Všude bylo blízko. Přemýšlíme, kdy jsme si tak naposledy připadali.
Proč tenhle příběh vznikl?
Obyvatel Kbel rozhodně ubývat nebude, ani nové výstavby, a tak se nedá čekat, že se situace samovolně zlepší. Pokud vypadá náš každodenní život TAKHLE, je třeba s tím začít něco dělat.